Polsko v ČR

Podívejme se na mapu Evropy po Vídeňském kongresu v roce 1815 a po ukončení 1. světové války. Jsou zde vidět výrazné změny: ve střední a východní Evropě vzniklo mnoho nových států. V polské tradici je však velmi zjevně patrný rozdíl mezi „vznikem“ samostatného Polska v roce 1918 a jeho „znovuzrozením“, protože ten, kdo používá prvně uvedený výraz, opomíjí podstatu toho, čím byl pro Poláky konec 1. světové války, a dokonce opomíjí tisíc let dřívější historie Polska.

V této historii se odehrálo mnoho dramatických zvratů a 20. století se vyznačovalo jejich zvláštním nakupením. Polák narozený na počátku 20. století mohl přivyknout tomu, že žije pod nadvládou okupačních mocností – Rakouska-Uherska, Německa a Ruska – které panovaly v polských zemích déle než 120 let, a následně v listopadu 1918 zažít euforii znovuzrození státnosti, porážku této státnosti v důsledku německé a sovětské invaze v září 1939, obnovu státu po roce 1945 jako totalitního vazala Sovětského svazu a nakonec pád komunistické vlády a zrození nového Polska, demokratického, i když nesoucího břemeno 20. století, břemeno masového vraždění, deportací, přesídlování a vyvlastňování. Po roce 1989 se Polsko obrozuje, ale Poláci jen stěží nacházejí svou identitu.

„Polskost“ z počátku 21. století je poznamenána všemi těmito dramaty, ale udivuje vlastnostmi, které jsou zároveň důsledkem těchto dramat i reakcí na ně. Jestliže osud Polska ve značné míře závisel na jeho mocných sousedech, kteří Polsko nechtěli uznat, byla často připomínaným historickým dilematem Poláků otázka „bít se, nebo se nebít?“, ale také druhá otázka, která by měla být pokládána současně: „přizpůsobit se, nebo se nepřizpůsobit?". Nebo také v čem a jak se přizpůsobit, aby člověk (a potažmo stát) nezahynul. Polská hymna začíná slovy: „Ještě Polsko nezhynulo, dokud my žijeme“. Toto dilema však často spočívalo v tom, jací bychom chtěli být, abychom přežili, a jaká má být cena za to, abychom přežili po svém.

Dějiny Polska jsou pokladnicí vědění o společenském a politickém životě. Z dějin šlechtické demokracie polské první republiky, tedy státu před trojím dělením Polska v 18. století, se dnešní demokracie mohou poučit, jak strašnou cenu může zaplatit stát, kde svoboda nekráčí ruku v ruce s odpovědností. Navzdory velikému úsilí reformátorů, kteří dne 3. května 1791 přijali první ústavu v Evropě, si polskou první republiku rozdělily sousední mocnosti.

Z dějin polských národních povstání 19. století se lze poučit o hrdinství, vlastenectví, nikoli však o účinnosti, geopolitice a materiálním omezením vlastních snů; můžeme se z nich poučit také o umění vytrvat. Ze znovuzrození Polska po roce 1918 se lze naučit mimořádnému umění improvizace a efektivity při budování základů státnosti téměř od nuly. Měřítkem polských úspěchů tohoto období byla například měnová reforma Władysława Grabského, výstavba centrálního průmyslového okruhu nebo přístavu v Gdyni. Z porážky v roce 1939, jakož i z německé a sovětské okupace se můžeme naučit umění vzdorovat nejstrašnějším praktikám vyvražďování. Polsko pod komunistickou nadvládou, a to v dobách míru, bylo pro Poláky strašlivou zkušeností adaptace proti přirozenosti, z níž Poláci vyšli vážně duševně zmrzačení, ale vítězně, a to díky desetimilionové „Solidaritě“ a podpoře polského papeže Jana Pavla II., boříce přitom základy rozdělení Evropy.

Obnovení státu po roce 1989 bylo plné nevyužitých příležitostí, závislosti na zahraničním kapitálu a postkomunistických elit s mentalitou vazalů, ale podařilo se nám dosti sebejistě vstoupit do Evropské unie a utvrdit naši bezpečnost vstupem do NATO, na němž se téměř všichni Poláci shodli. Polsko zůstává zemí, která čelí mnoha protivenstvím. A přesto to byla polská vláda a její nejbližší jižní sousedé, kteří na jaře 2020 zabránili šíření pandemie koronaviru v takovém rozsahu, který překvapil vysoce rozvinuté západní státy. Právě v Polsku, sužovaném falešnými názory v grémiích Evropské unie, není členství v EU obecně zpochybňováno, a skutečnost, že saldo obchodní bilance se zeměmi EU je pro Polsko nepříznivé, protože export zisků je stále vyšší než dotace EU, nebudí přílišné emoce. Navíc nesmyslný unijní tlak naráží u Poláků spíše na odpor, než aby je zastrašil, a posiluje tak přístup zdravého rozumu k politické realitě.

Navzdory tlakům a módám „pokrokového“ Západu, který si často ani neuvědomuje své vlastní problémy, polskou společnost stmelují stejně jako dříve tradiční hodnoty. Oddanost rodinnému životu může být důsledkem významu rodinných vazeb v dávném, šlechtickém Polsku a může vyplývat ze vzpomínek na ohrožení polské rodiny v historických záborech polských zemí a během poslední války a okupace. Úcta k ženám, projevovaná dávným zvykem políbit jejich ruku, vyplývá z poměrně nezávislé role žen za polské první republiky a jejich významu v dobách dělení Polska, a to dokonce i za komunistické nadvlády, kdy „polské matky“ statečně bojovaly ve frontách při zásobování svých domovů. Láska ke svobodě je v Polsku obzvlášť silná, když zvážíme, jak dlouho v posledních dvou stoletích se Polákům této svobody nedostávalo. Poláci navíc mohou být hrdí na to, že jejich někdejší Polsko-litevská unie byla oázou šlechtické demokracie v dobách, kdy na vlády v západních zemích měly vliv jen velmi omezené aristokratické kruhy.

Na vyzdvihování nebo znevažování „polskosti“ reagují Poláci vesměs velmi živě. Když zaslechnou kritické poznámky, urputně se brání, když ale „polskost“ někdo přehnaně oslavuje, začnou si na svou zemi stěžovat. Svědčí to o jednom – že svou „polskost“ berou vážně, ale díky tomu často vyjadřují krajní názory. Koneckonců, historie je už také naučila odolnosti vůči klamu, a to jak vzhledem k minulosti, tak budoucnosti.

Prof. Wojciech ROSZKOWSKI. Profesor Ústavu politických studií Polské akademie věd. Autor publikací o dějinách Polska 20. století. Rytíř Řádu bílého orla

Text je publikován současně s polským měsíčníkem názorů Wszystko Co Najważniejsze (Vše, co je nejdůležitější) v rámci projektu realizovaného spolu s polským Institutem národní paměti.