Polsko v ČR

Pane Prezidente!

Dámy a pánové!

Hlavy států a vlád! Spoluvůdci demokratického světa!

Dovolte mi, abych se s vámi podělil o osobní zamyšlení. Před jednatřiceti lety jsem poprvé volil ve svobodných volbách a poprvé v dějinách Polska po druhé světové válce mohla moje generace demokraticky zvolit prezidenta. Před rokem jsem byl jako druhý prezident v naší historii znovu zvolen. Stalo se tak při rekordní účasti a po velmi těsném souboji s mým protikandidátem, současným primátorem Varšavy Rafałem Trzaskowským.

Kdybych před vámi stál ještě před několika měsíci, pravděpodobně bych - stejně jako mnozí z vás - mluvil o své zemi, o Polsku, které muselo mnohokrát prolévat krev za demokracii.

Pravděpodobně bych také hovořil o prioritách naší generace světových vůdců a o našem velkém úkolu. Podle mého názoru jde o překonání polarizace, která bohužel v postpandemickém světě nabývá na síle. V takovém rozsahu, jaký jsme dosud nepoznali, a téměř ve všech zemích. Má země není zde výjimkou.

Asi bych řekl, že demokracie se musí vrátit ke svým kořenům: debata musí být opět debatou, a ne výzvou k cenzuře oponentů, politický boj nesmí být dehumanizací oponenta, protože oponent je prostě člověk, který má z různých důvodů jiné názory než my.

Mezitím se však stalo něco, co změnilo můj pohled na debatu o demokracii. Čtyři týdny po mém znovuzvolení, kdy více než 20 milionů mých krajanů, Poláků, využilo svého volebního práva, byli naši sousedé, Bělorusky a Bělorusové, tohoto práva opět zbaveni tím nejbrutálnějším způsobem.

A Bělorusko leží 180 kilometrů od Varšavy. Tam je hranice demokracie, a možná ještě víc - je to propast mezi demokracií a její neexistenci.

V Bělorusku se nediskutuje o volebním systému, o polarizaci, o menšinách a o ideologiích. Je to náš luxus, nás - obyvatel Západu. Tam jde o to, jak dostat z vězení 900 lidí, jejichž jediným proviněním byla touha po svobodných volbách. A jak odstavit od moci diktátora, který je u moci již 27 let a který v rozporu se všemi civilizovanými pravidly zfalšoval hlasování a zpacifikoval protesty.

Proč mluvím o Bělorusku? Protože Polsko, vděčné Prozřetelnosti za naši svobodu vybojovanou v 80. letech, přijalo před lety závazek: být oporou demokracie ve východní Evropě! Je to krásný úkol, ale má své důsledky. Dostali jsme se tak do hledáčku kremelské propagandy a v poslední době za to platíme v podobě hybridní operace diktátora Alexandra Lukašenka na našich hranicích.

Byl jsem požádán o závazky, a proto vydávám slavnostní prohlášení našim běloruským bratrům a chci, aby bylo slyšet všude na východ od Polska: POLSKO BUDE I NADÁLE promotorem demokracie, protože věřím, že moje dcera, narozená v roce 1995, která ani vteřinu nežila pod diktaturou, a její běloruská vrstevnice, která nikdy nezažila svobodné volby, jsou dva rovnoprávní lidé se stejnými právy.

Jako prezident Polské republiky PROHLAŠUJI, že s běloruskými ženami a muži, z nichž 180 000 našlo v Polsku práci nebo útočiště, budeme jednat jako s bratry a jako s našimi nejmilejšími hosty.

PROHLAŠUJI, že Polsko si je vědomo, že podpora demokracie má svou cenu. Například cenu, kterou platí dnes, kdy naše pohraniční stráž, policie a armáda střeží východní hranici Evropské unie před pomstou diktátora, před tyranií a pohrdáním lidmi. Říkám to nejen jako prezident Polské republiky.

Říkám to jako Andrzej Duda, který v roce 2025 ukončí své prezidentství a předá moc demokraticky zvolenému nástupci nebo nástupkyni. A pak se opět hrdě stane obyčejným občanem, prostě voličem. A věřím, že Bělorusové a Bělorusky se jednou dočkají stejné demokratické normality.

Takové, v němž prezidenti se střídají a zůstávají oni – svobodní občané, svobodnými a volní voliči. Vyzývám Vás všechny k solidaritě v této věci a vyzývám k solidaritě s Běloruskem. V současnosti je to jedna z nejdůležitějších výzev, kterým čelí demokratický svět.