Polsko v ČR

Za života Jana Pavla II. mu bylo často vytýkáno, že je zahleděný do minulosti, nerozumí současnosti a že nestačí držet krok se světem. Byla sice oceněna jeho úloha při svržení komunizmu, přesto se myslelo, že se nedokázal vyrovnat s demokracií a pluralizmem na globálním trhu nadějí, kdy se církev měla ucházet o pozornost podle stejných principů jako jiní.

Avšak dnes, po jeho odchodu vidíme, jak bystře analyzoval skutečnost a jak přesně dokázal předvídat problémy, s nimiž se potýkáme. Když začal komunizmus v Evropě upadat, podlehla většina intelektuálů všeobecnému optimizmu v domnění, že skončila doba velkých politických a ideologických konfrontací a že nyní nastane ničím nerušená zlatá éra liberální demokracie. Tehdy bylo módní mluvit i „konci dějin“.

Svatý otec však nepodlehl této euforii a říkal (třeba v knize „Przekroczyć próg nadziei“ Překročit práh nadějí), že marxistický kolektivizmus byl jen „horším vydáním“ určitého širšího programu, který převážil veřejný život na západě po tři staletí a jehož podstatou je eliminovat Boha a náboženství z veřejného života. Dějiny 20. století ukazují, že takový boj nikde nedopadl pro člověka dobře a přinesl mnoho tragédie.

Pozdější události daly Janu Pavlovi II. za pravdu. Nejen že přesně určil rány, které trápí západní svět, ale uměl také určit léčbu. Podle jeho názoru se budoucnost světa nebude odehrávat na bitevním poli, ale především v rodinách a bude záležet na tom, jak si vytvoříme vztahy s nejbližšími. Studování fenoménu rodiny povýšil až na stupeň akademické vědy. Jím vytvořená teologie těla byla prohloubenou, celostní a vyzkoušenou odpovědí na všeobecně pozorovanou krizi v oblasti lidského pohlaví a sexuality.

Tento problém je zřetelný hlavně mezi mládeží, která má potíže s dospíváním, neboť současná západní civilizace ztratila tradiční modely zasvěcení, čili dosažení dospělosti. Jan Pavel II. jako první světový vůdce odlišil mládež jako samostatnou sociální skupinu a pouze jí adresoval své poslání. Pořádal pravidelné Světové dny mládeže a pouze jí věnoval svá četná setkání během poutí po celém světě. Pomáhal dospívat celé generaci bez otců a zbavené životních mistrů. Ukazoval tak, co je skutečnou podstatou dospívání: objevení vlastní totožnosti, poslání, smyslu a cíle života.

V době pokročilé atomizace a anomie společenského života odkazoval na solidaritu jako hlavní princip kolektivního života. Byla pro něho společenským protějškem lásky. Inspirací pro ni byla slova sv. Pavla: „Jeden druhému noste břemeno“. Pomáhal nám nalézat, kolik společenských cností má své kořeny v evangeliu. Pro to jejich obnova dnes vyžaduje návrat k pramenům.

Zdá se, že filozofický princip podřizující jeho vztah ke světu byl personalizmus, což přinášelo své plody při budování života především v osobních vztazích – nejprve s osobou samotného Boha a dále s jinými lidmi. Toto pojetí vylučuje instrumentalizmus člověka, tedy jeho využívání k zištným nebo politickým cílům. Díky tomu si právě Jan Pavel II. vážil různých společenských a hospodářských systémů, kde sledoval, že nedegradují lidskou osobnost na pouhou úlohu producenta nebo konzumenta.

Tento papežský personalizmus nás odkazuje na „První osobu“, tedy na osobu samotného Boha, jehož největším přívlastkem k bytostem je milosrdenství, které se nikoliv náhodou stalo jedním z hlavních teologických a kněžských motivů pontifikátu. Upozornil na to Benedikt XVI. ve svém prohlášení u příležitosti 100. výročí narození Jana Pavla II., když napsal, že je to „ vhodný bod“, z jehož perspektivy je nutné vyčíst poslání, obsažené v jeho nejrůznějších textech“. 

Lze je také vyčíst ze slov, vyslovených v roce 2002 v sanktuáriu v Łagiewnikách, která si dodnes uchovávají svou aktuálnost: „Na všech kontinentech se z hlubin lidského utrpení ozývá volání o milosrdenství. Tam, kde panuje nenávist, touha po odvetě, kde válka přináší utrpení a smrt nevinných, je zapotřebí laskavého milosrdenství, které ukojí lidské smysly a srdce a přináší klid. Kde není úcta k životu a důstojnosti člověka, je zapotřebí milosrdné lásky Boha. V jejím světle se odhaluje nevyslovitelná hodnota každé lidské bytosti. Potřebné je milosrdenství, aby nespravedlnost na světě byla ukončena v lesku pravdy“.

 

Kardinál Stanisław Dziwisz

(za: „Všechno, co je nejdůležitější“, 23/2020)