Polsko v ČR

27. ledna roku 1945 osvobodili sovětští vojáci německý nacistický vyhlazovací tábor Osvětim. To, co v něm objevili, dodnes nahání hrůzu a vyvolává odezvu absolutního morálního odsouzení.

 

Svobodu tehdy získalo téměř 7 tisíc vězňů. Předtím, ve dnech 17. – 21. ledna, bylo z koncentračního tábora Osvětim a jeho dílčích táborů vypraveno kolem 56 tisíc vězňů, kteří při vyčerpávajících pochodech smrti postupovaly hlouběji na území Třetí říše. V táboře zůstaly jen stíny lidských bytostí, navždy zmrzačené nepředstavitelným fyzickým a psychickým mučením. Jen zázrakem přežily nelidské životní podmínky, hlad, mráz, nemoci, vysilující práci, nelítostné bití a štvaní hladovými psy, křik a nadávky dozorců. Někteří byli obětmi zločinných lékařských pokusů na lidech. Každý den se dívali na smrt svých druhů v nepřízni osudu: mužů, žen, starších a postižených, a také dětí. Byli svědky mnoha krutých poprav – včetně těch, které esesmani prováděli jen pro svou zábavu. Někteří vězni byli nuceni přenášet mrtvá těla lidí zavražděných v plynových komorách a pálit je v krematoriích. S vědomím, že je čeká tentýž osud.

 

To je pouze stručný popis pekla na zemi, kterým byl koncentrační tábor Osvětim – místo, v němž bylo zavražděno více než milion Židů a tisíce obětí jiných národností, včetně Poláků, Romů, Sintů a válečných zajatců Rudé armády. Stejný osud potkal miliony Židů usmrcených v ostatních německých nacistických táborech smrti: v Treblince, Sobiboru, Belžci, Kulmhofu, Stutthofu a desítkách dalších. Úřady Třetí říše naplánovaly a realizovaly celkové vyhlazení židovského obyvatelstva. Proto vytvořili síť táborů fungujících jako skutečné továrny na smrt. Vraždy tam byly prováděny jako průmyslová činnost – ve stovkách a tisících, efektivně, se zohledněním času a nákladů na dopravu, a byla o nich vedena podrobná dokumentace. Nikdy předtím nedošlo k tak extrémní dehumanizaci a ponížení milionů nevinných obětí.

 

Je těžké o tom psát, číst, mluvit... V biblické Knize Kazatel nacházíme tato slova: Velká moudrost totiž přináší velké trápení, takže komu přibývá poznání, tomu přibývá bolest. Je však zapotřebí toto trápení podstoupit. Takové poznání musíme předat novým generacím. I za cenu bolesti, kterou přináší. Budoucnost světa musíme utvářet na základě hlubokého pochopení toho, k čemu došlo v srdci Evropy před 75 lety a o čem očití svědkové stále ještě vypovídají. Nechť to, co se stalo s národem potomků Leibnize, Goetheho, Schillera a Bacha – když byl infikován virem imperiální pýchy a rasistického pohrdání – je věčnou výstrahou. Nesmíme také zapomínat, že posledním a rozhodujícím krokem k vypuknutí druhé světové války – bez něhož by nedošlo k tragédii holocaustu – byl tajný pakt mezi Hitlerem a Stalinem z 23. srpna 1939. Tato dohoda byla založena na předpokladu, že země střední a východní Evropy budou připraveny o svobodu a zbaveny suverenity. Úzká spolupráce mezi dvěma totalitními režimy, která byla tehdy iniciována, trvala až do posledních hodin před útokem, kterým dne 22. června 1941 nacistické Německo překvapilo Sovětský svaz.

 

Pravda o holocaustu nemůže zemřít. Nesmí být zkreslována ani instrumentalizována za žádným účelem. Ve jménu nedotknutelné památky na vyhlazování Židů a v úctě k ostatním obětem totalitních režimů dvacátého století – to nesmíme a nebudeme tolerovat. Tento zločin budeme světu stále připomínat, aby na něj nezapomínal. Neustaneme v našem úsilí, aby se nic podobného již nikdy neopakovalo.

 

Úkolu odhalit pravdu o holocaustu a pomáhat Židům, jimž hrozilo vyvražďování, se velmi brzy ujalo polské hnutí odporu. Polský podzemní stát, který vznikl na našem okupovaném území, se snažil chránit všechny ty, kteří ještě donedávna byli občany nezávislého Polska. V září 1940 se polský armádní důstojník Witold Pilecki, jednající se souhlasem podzemních úřadů, nechal úmyslně uvěznit v koncentračním táboře v Osvětimi. Utekl v dubnu 1943 a následně podal svědectví o tom, co se tam dělo. Zde je úryvek: „Nemocní [tyfem], lidé v bezvědomí i téměř zdraví (...) byli vecpáni do aut a odvezeni (...) do plynových komor. (...) Jeden osmiletý chlapec prosil esesáka, aby ho nechal. Poklekl před ním na zem. Esesák ho kopnul do žaludku a hodil ho do auta jako štěně.“ Také Jan Karski, tajný vyslanec polských úřadů v emigraci, viděl na vlastní oči zvěrstva, ke kterým docházelo ve varšavském ghettu a v německém tranzitním táboře v Izbici. Sepsal memorandum o německé systémové genocidě Židů. Od prosince 1942 je prezentoval představitelům veřejného mínění a nejvyšším orgánům spojeneckých zemí. Ještě předtím generál Władysław Sikorski, předseda polské exilové vlády v Londýně, zaslal spojencům nótu přijatou na zasedání Rady ministrů dne 6. června 1942. V ní uvedl: „... vyvražďování židovské populace probíhá v neuvěřitelných rozměrech. Ve městech, jako je Vilno, Lvov, Kolomyja, Stanislav, Lublin, Rzeszów, Miechów, jsou zabíjeny desítky tisíc Židů. V ghettech ve Varšavě a Krakově provádí gestapo každodenní hromadné popravy. (...) Židé v Polsku jsou obětmi nejstrašnějšího pronásledování ve své historii”.

 

Současně Polský podzemní stát vytvořil při Úřadu vládního delegáta Polské republiky Radu pomoci Židům. Díky ní získalo téměř 50 tisíc osob dokumenty, přístřeší, peníze a lékařskou péči. Polští diplomaté organizovali záchranné útěky Židů na území, jež nebyla pod nadvládou nacistického Německa. Významné procento přeživších holocaust vděčí za své životy tisícům polských Spravedlivých mezi národy. V našich rodinných vyprávěních, v historických dokumentech a literárních zpracováních přetrvávají vzpomínky na mnoho lidí židovského původu, ukrývaných v podkrovích, suterénech a stodolách. O poskytnutí skromného ​​jídla židovským uprchlíkům nebo o tom, jak jim ukázali bezpečnou únikovou cestu. A musíte vědět, že v Polsku za každé takové gesto německý okupant trestal smrtí. Stalo se to stokrát. Mezi miliony Poláků byli také lidé, kteří mohli pomoci ukrývajícím se Židům, ale nebyli schopni překonat strach o vlastní život a životy svých blízkých. Vyskytli se i tací, kteří z nízkých popudů předali Židy německým okupačním úřadům nebo se sami vůči nim dopouštěli ostudných činů. Za dramatických okolností té doby trestal soudní systém Polského podzemního státu tyto zločince rozsudkem smrti.

 

Nacistické koncentrační tábory vybudované v okupovaném Polsku pro nás byly a dodnes jsou nesnesitelným ponížením. Jsou drastickým popřením naší tisícileté kultury a historie, polského ducha svobody, tolerance a solidarity. Genocida Židů, ačkoli probíhala téměř v celé Evropě, byla zvlášť tvrdou ranou pro polský stát, který byl po staletí mnohonáboženský a mnohonárodnostní. Židovská komunita v předválečném Polsku byla jednou z nejpočetnějších v celé historii tohoto národa. Ze šesti milionů obyvatel Polské republiky, kteří zahynuli v důsledku druhé světové války (což je jedna pětina celkové populace), byly až tři miliony polských Židů. To oni tvoří nejpočetnější skupinu obětí holocaustu.

 
Židovská komunita, žijící a rozvíjející se na našem území téměř deset století, za několik let prakticky zmizela. Polsko najednou ztratilo tisíce židovských představitelů kultury a vědy, lékařů, právníků a úředníků, podnikatelů, řemeslníků, obchodníků a dalších oceňovaných odborníků. Mezi zavražděnými byli manželé, přátelé, sousedé a spolupracovníci osob s nežidovskými kořeny. Utrpení Židů, shromážděných německými okupanty v uzavřených čtvrtích, jakými byla ghetta, přežívá v paměti našich měst. Jako modlitebny dnes slouží pouze jednotlivé předválečné synagogy. Jidiš a hebrejština již nezní v dochovaných budovách židovských náboženských škol či rituálních lázní. Na území současného Polska se nachází téměř 1200 židovských hřbitovů, ale zdejší hroby již nemá kdo navštěvovat. Židovská umělecká díla či výtvory uměleckých řemesel, starožitné knihy, tisky a rukopisy učenců, literátů a skladatelů byly nenávratně zničeny.

 

Dějiny Židů v Polsku a historii jejich zničeného světa vyprávíme dnes prostřednictvím vědeckých publikací a konferencí, festivalů, výstav, koncertů a památníků, v rámci činnosti státních vědeckých a kulturních institucí, jako jsou muzea, divadla, archivy a knihovny. Židovská náboženská komunita, společenské organizace, vydavatelství a časopisy se postupně obrozují. Podporujeme tyto aktivity, protože v příběhu o polských Židech a jejich utrpení nesmí mít německý nacismus poslední slovo.

 

Připomínka tragédie, jakou bylo vyvražďování Židů, by měla být důležitým a trvalým prvkem výchovy k míru. Příběhem, který proniká hluboko do lidských srdcí, láme bariéry předsudků, rozdělování a nenávisti. Lekcí, jak projevit porozumění a jak pomoci těm, kteří jsou osudem nejvíce zkoušeni.

 

Právě v tomto duchu si budeme připomínat Mezinárodní den památky obětí holocaustu. Na základě rozhodnutí Valného shromáždění OSN připadá tento den již 15 let na výročí osvobození koncentračního tábora v Osvětimi. Proto se za čtyři dny v polském Státním muzeu Osvětim-Březinka – v místě, kde je rozptýlen popel více než milionu obětí holocaustu – setkáme s nejvyššími představiteli států a vlád celého světa. Doprovázet nás budou stříbrovlasí přeživší. K 75. výročí symbolického ukončení vyvražďování podáme svědectví o pravdě. Společně budeme apelovat na mír, spravedlnost a úctu mezi národy.

 

Na věčnou památku zavražděným v koncentračním táboře v Osvětimi a na jejich počest!

Na věčnou památku obětem holokaustu a na jejich počest!

 

Fot. KPRP