Polsko v ČR

Mnichovskou dohodu historikové hodnotí negativně již dlouho, vždyť je těžké hájit nečinnost Západu, který měl splnit své záruky spojenecké pomoci při napadení Polska v roce 1939. Avšak i tyto hříchy Velké Británie a Francie, jejich důvěřivost a přijetí Hitlerových požadavků v roce 1938, pasivita vůči agresi v roce 1939, jsou nesrovnatelné s aktivní rolí, kterou sehrál Sovětský svaz spolu s hitlerovským Německem při rozpoutání druhé světové války. Pakt Ribbentrop-Molotov spojil oba signatáře v aktivní politice agrese proti v té době ještě svobodným národům střední a východní Evropy. Jeho přímým důsledkem bylo společné napadení Polska – dne 1. září 1939 nacistickým Německem a 17. září 1939 sovětskými vojsky. Tímto způsobem dvě totalitní země zažehly světový konflikt, který si vyžádal miliony lidských životů.

Ruský prezident se již několikrát s veškerým cynismem pokusil obvinit z odpovědnosti za vypuknutí druhé světové války právě Polsko – oběť společného ozbrojeného vpádu Sovětského svazu a Německa. Zdá se, že kritické argumenty ruského prezidenta o versailleském míru rezonují se slogany formulovanými již v meziválečných letech téměř jednohlasně národně socialistickou propagandou v Německu a komunistickou propagandou v SSSR. Je až udivující, že ruský prezident se prostřednictvím selektivně zvolených a tendenčních poznámek k polsko-československému sporu o pohraničí, který v letech 1919–1938 zatížil vzájemné vztahy, nebo citátů vytržených z kontextu pokouší zastínit zločinný rozměr vojenské spolupráce dvou diktátorů – Hitlera a Stalina – o rok později.

Prezident ve svém textu nevzpomenul, čím ve skutečnosti byla sovětská invaze do Polska. Nevysvětlil, jak se k jeho staronové (stalinistické) tezi o zvýšení bezpečnosti SSSR vztahují masové represe proti civilnímu obyvatelstvu. Nehovoří o osudu stovek tisíců civilistů, bezbranných mužů, žen a dětí deportovaných z oblastí okupovaných sovětskými vojsky do pracovních táborů v hloubi Sovětského svazu. V době Stalinova kamarádíčkování se s Hitlerem sovětské služby svými zločiny a zotročováním připravily peklo na zemi milionům lidí. 

Prezident se nezmínil, jak s tímto údajným sovětským zájmem o bezpečnost národů souvisí vyvraždění tisíců polských válečných zajatců v Katyni a na jiných popravištích, což sami Rusové v Norimberku označili za genocidu (připisujíce ji Německu). Nezmínil se o násilné agresi proti Finsku, které připadlo Sovětům na základě paktu Ribbentrop-Molotov. Nezmínil se, že právě za to byl Sovětský svaz ze Společnosti národů, kterou kritizuje, vyloučen jako stát – agresor. Přezíravé zdůvodňování násilné anexe Litvy, Lotyšska a Estonska ze rtů současného vůdce ruského státu musí vyvolávat obavy. Máme toto všechno chápat také jako úplné přijetí brutálních represí a zločinů proti civilnímu obyvatelstvu ve všech zemích okupovaných Sovětským svazem v letech 1939–1941? Stejně tak by mohlo být ospravedlněno napadení Československa hitlerovským Německem – opomíjením jeho politiky násilí a agrese – vždyť Hitler také podsouval dokumenty o zřeknutí se nezávislosti. Prezident se nezmiňuje o dodávkách sovětských surovin Třetí říši při napadení Norska, Dánska, Belgie, Nizozemska a Francie a během bitvy o Británii, ani o dalších důsledcích sovětsko-německé spolupráce.

Prezident Putin představuje válku proti svému dřívějšímu spojenci Německu, která vypukla v roce 1941, podle stalinského vzoru. Rudá armáda utrpěla těžké ztráty a ve střetu dvou totalitních mocností nakonec zvítězila. To nikdo nepopírá. Je však povinností civilizovaného světa připomenout, že obě země – Sovětský svaz i nacistické Německo – vedly od roku 1939 agresivní války a obě země ve jménu ideologických cílů národního socialismu a komunismu neváhaly vraždit a zotročovat miliony lidí.

Světu i Rusku je třeba připomínat, že Sovětský svaz využil svého vítězství nad Třetí říší k nové etapě agresivní politiky vůči Polsku a dalším evropským národům. Znovu se zmocnil východních vojvodství Polska a zbývající část země připravil o svobodu, bez ohledu na skutečnost, že Polsko během celé války bojovalo proti Německu jako spojenec. Když v roce 1945 Západ oslavoval konec války, ve středu a na východě evropského kontinentu, za železnou oponou, přetrvával i v této nové době útlak pod sovětskou nadvládou. Sovětský svaz pokračoval ve své politice zločinu, represí a teroru. Stalinistické služby násilně vysídlovaly celé národy z jejich původních území. Zajatci různých národností byli neustále odváženi v dobytčích vagonech do internačních táborů – gulagů. Stalinská propaganda zakazovala o tom všem mluvit a ani ruský prezident se dnes o tomto nehodlá zmínit.

Je příznačné, že projev prezidenta Putina se překrývá s 80. výročím vpádu Rudé armády do Pobaltí a okupace Litvy, Lotyšska a Estonska, která znamenala ztrátu nezávislosti těchto zemí na několik desetiletí. Tento projev byl zveřejněn těsně před 75. výročím zakončení politického procesu s šestnácti vedoucími představiteli Polského podzemního státu. Jako představitelé spojenecké země byli pozváni na jednání s Rusy. Avšak navzdory poskytnutým bezpečnostním zárukám byli zatčeni, odvezeni do Moskvy a odsouzeni ve vykonstruovaném procesu. Polský místopředseda vlády, jeden z ministrů a velitel polské Zemské armády se ze sovětského vězení nikdy nevrátili. To může symbolizovat tragický rozměr dědictví zotročení střední a východní Evropy sovětskou totalitou.

Ruský prezident má pravdu v tom, že dějiny je lépe ponechat odborníkům a důvěryhodným historickým badatelům. On sám nemusí vést velké kampaně popularizující historii. Stačí, aby historikům opět zpřístupnil sovětské a ruské archivy.