Polsko v ČR

V září loňského roku se funkce velvyslance Polska ujal Mateusz Gniazdowski. Na Záolší jsme ho mohli potkat během jubilejních oslav 75. výročí Polského kulturně-osvětového svazu (PZKO). V únoru přijel na Záolší na třídenní návštěvu, během níž si udělal čas, aby poskytl rozhovor pro náš měsíčník.

V září jste nastoupil v Praze do funkce velvyslance Polské republiky. Je to vaše první diplomatické pracoviště. Polsko-české vztahy jsou vám však dobře známé?

Nástup do funkce v Praze byl pro mě zahájením diplomatické práce. Na druhou stranu jsem se řadu let zabýval polsko-českými záležitostmi, regionální spoluprací, polskou zahraniční politikou. Jako analytik v Polském ústavu pro mezinárodní záležitosti a pak v Ústavu východních studií jsem se také hodně věnoval polsko-české spolupráci. Jako zástupce ředitele tohoto ústavu jsem zároveň plnil funkci předsedy Programové rady Česko-polského fóra při ministru zahraničních věcí.

Vzhledem k těmto zájmům mi byly polsko-české otázky velmi blízké. Při přípravách na doktorskou práci jsem se zabýval také dějinami polské politiky vůči jižním sousedům. V této oblasti byly pro mě vždy zajímavé otázky spjaté s polsko-česko-slovenskými vztahy. Zkoumal jsem také vztahy za druhé světové války a v letech, které ji předcházely. Vždy mě zajímaly „mikrodějiny“ včetně problematiky příhraničních regionů. Z tohoto důvodu jsem často navštěvoval Těšínské Slezsko.

Kde se u vás vzala fascinace Československem?

Začalo to Slovenskem a dětským nadšením pro lyže. Můj otec je instruktor lyžování. Jezdili jsme lyžovat na Slovensko. Později mě tato země začala zajímat v širším kontextu. Začal jsem se zajímat o kulturu, jazyk a později o oblasti, které nejsou pro turisty tak zřejmé a které jsou dále na jih od Tater. Vedle politických věd jsem zároveň dva roky studoval slavistiku. Výsledkem této kombinace byla magisterská práce z oblasti dějin slovenského politického myšlení. Souběžně s tím také vzrůstal můj zájem o otázky Těšínského Slezska, Záolší a o další aspekty polsko-českých vztahů. Poprvé jsem více času strávil v Čechách (u Náchodu) v roce 1991 a proces rozdělení Československa a změny ve střední Evropě jsem sledoval při svých častých pobytech na Slovensku.

Česko jste si také zamiloval?

První kroky na lyžích jsem jako dítě dělal na Szyndzielni, takže jsem měl Záolší téměř na dohled. Také později jsem hleděl na naše jižní pohraničí s velkým zájmem, protože mí rodiče byli veterány Studentského sdružení beskydských průvodců. Problematika hor a pohraničí byla v naší rodině velmi důležitá, přestože pocházíme v Varšavy. Dlouhé hodiny jsem trávil povídáním o historii s mým dědou, který se narodil v roce 1908 v polské úřednické rodině v Oděse. Právě od něj jsem se dozvěděl, že otec jeho matky byl František Bílek, který pocházel z české rodiny a do Oděsy se dostal z Vladiměře na Volyni.

Jste autorem článku na téma působení polského velvyslanectví v Praze po roce 1989. Na kolik vám přípravy tohoto článků pomohly při nástupu do funkce diplomata a na kolik byla tato problematika natolik vzdálená, že neměla vliv na současnou dobu.

Je to rozbor části současných dějin, příspěvek do dějin prvních let činnosti velvyslanectví v Praze po roce 1989. Když jsem ten článek psal, netušil jsem, že se dostanu k diplomacii, přestože mě diplomatická práce zajímala již dlouhá léta. Když se člověk zabývá mezinárodní politikou a historií diplomacie, přirozeně se začne zajímat o fungování institucí jako je vyslanec nebo velvyslanectví. Hned po studiích jsem odjel na stáž do ambasády v Bratislavě a ještě jako student jsem pracoval ve Slovenském institutu ve Varšavě. Při přípravách doktorské práce – nejdříve v mateřském Institutu politických věd Varšavské univerzity, později v Institutu politických věd Slovenské akademie věd – jsem mnoho času strávil na stážích a při studijních pobytech na vysokých školách v Čechách a na Slovensku.

Překvapilo vás něco při nástupu do funkce velvyslance?

Zhruba jsem věděl, co můžu očekávat. Pohled na tyto procesy zevnitř je však samozřejmě jiný. Podstata diplomatické práce mi byla velmi blízká, neboť jsem se s ní denně stýkal v Ústavu východních studií (OSW). To je instituce pod správou předsedy vlády, která poskytuje poradenství orgánům veřejné moci v Polsku, včetně Kanceláře předsedy vlády, ministerstva zahraničních věcí a také Kanceláře prezidenta PR a parlamentu. Moje angažovanost v OSW v otázkách souvisejících se středoevropskou, s bezpečností, s energetikou a regionální spoluprací způsobila, že jsem byl řadu let „v obraze“ rovněž v otázce polsko-českých vztahů.

Podíváme-li se na vaše první kroky ve funkci velvyslance, je zřejmé, že kladete velký důraz nejen na vztahy Praha-Varšava, ale také na regionální přeshraniční spolupráci. Proč je právě tato spolupráce pro vás tak důležitá?

Jsme blízcí sousedé. Polská hranice s Českem je nejdelší z polských hranic, pro Čechy je to druhá nejdelší hranice, jen několik desítek kilometrů kratší než hranice s Německem. Z tohoto důvodu musí naše sousedství tvořit důležitou součást práce každého polského velvyslance v Praze bez ohledu na to, v jaké době zahájí svou funkci. Já jsem se jím stal v době, kdy naše přeshraniční spolupráce a naše přihraniční kontakty prošly těžkým obdobím. Dobře víme, jak náročná byla doba pandemie pro mezilidské kontakty, pro přeshraniční spolupráci, jak dramatickým se najednou stal případ Těšína, rozděleného hranicí. A pak je tu ještě známá záležitost jedné z největších krizí našich vzájemných vztahů, která byla rovněž přeshraniční výzvou - spor o dopady těžby na dole Turów. Naštěstí jsem zahájil svou misi v době, kdy již byla smlouva ve věci Turowa podepsaná.

Právě tento region - Liberecký kraj - jste si zvolil pro svou první návštěvu. Jak ji hodnotíte?

Předtím jsem samozřejmě byl v Třinci na jubileu Polského kulturně-osvětového svazu (PZKO). Ale první delší návštěvu jsem věnoval Libereckému kraji, kde jsme spolu s hejtmanem Martinem Půtou navštívili řadu příhraničních obcí. Této návštěvě předcházela má setkání v Bogatyni. Pro místní jsme měli dobré zprávy. Krátce před prvním výročím podepsání smlouvy jsme sdělili v českých obcích dobré zprávy o dohodách v technických otázkách týkajících se hluku, o dosti optimistické prognóze hydrologické situace, která ukázala, že ochranná bariéra funguje. Moje návštěva se konala v době vyhodnocení prachového měření, které prokázalo, že k překročení limitů v loňském roce nedošlo. Doly také učinily kroky k omezení „světelného znečištění“. Hovořili jsme o možnostech rozvoje regionu díky využití zahrnutých ve smlouvě finančních prostředků pro zlepšení životního prostředí v příhraničí.

Lze tedy obecně říci, že zaměření pozornosti velvyslanectví zejména na příhraniční oblasti je efektivní?

Návštěvy v Libereckém a Moravskoslezském kraji mě utvrdily v přesvědčení, že to potřebné je. Obzvlášť z toho důvodu, že v posledních třiceti letech přinesla přeshraniční spolupráce mnoho dobrého. Výsledky práce lidí a jejich angažovanost jsou obdivuhodné. Stačí jen zmínit, že polsko-český operační program Interreg je velmi dobře hodnocený rovněž v Bruselu. V posledních letech však bohužel byly úspěchy poněkud zastíněny. Proto bych rád tyto úspěchy vyzdvihl i prostřednictvím setkání s těmi, kteří se podílejí na příhraniční spolupráci. . V tomto kontextu mě těší, že se jim dostalo uznání při setkání loučícího se prezidenta Miloše Zemana s Andrzejem Dudou v Náchodě a v Kudowě-Zdroji. Prezidenti se rozhodli setkat se skupinou představitelů místních samospráv samosprávy a se zástupci institucí přeshraniční spolupráce. I to je signál, že si této spolupráce ve Varšavě a v Praze váží a všímají si jí.

Proč se takové setkání neuskutečnilo na Záolší, kde žije početná polská komunita?

V době, kdy jsme připravovali toto setkání, jsme se řídili rovněž logistickými hledisky. Česká strana požádala, aby se setkání uspořádalo blíže Prahy, neboť prezident Zeman vzhledem ke svému zdravotnímu stavu nemohl cestovat daleko. Samozřejmě, že Kladské pomezí a jeho české sousedství mají také svou specifiku a důležitý význam v naší spolupráci a značně velký euroregion Glacensis je centrálně položený na našem pohraničí. Jsou tam však také určité výzvy, spojené třeba s rozvojem důležité dopravní infrastruktury mezi našimi státy. Bohužel, nebylo možné uspořádat setkání všech euroregionů a proto byla pozvání zaslána představitelům sekretariátů, reprezentujících euroregiony v pracích Polsko-české mezivládní komise pro přeshraniční spolupráci, tedy Euroregiony Silesia a Glacensis.

Už dávno žádný polský prezident nenavštívil Záolší. Měli bychom si z toho udělat závěr o vztazích Polska k Záolší? Neměli bychom ho již nazývat „skanzenem“?

Rozhodně ne „skanzenem“. Pokud máme nějaký pocit přehlížení, o čemž jsem se také přesvědčil v rozhovoru s představiteli Polského kulturně-osvětového svazu a Kongresu Poláků, vyplývá to ze skutečnosti, že se o polskosti na Záolší v Polsku málo ví …

Mluvíme-li o Záolší, nelze si nevšimnout, že tady ubývá Poláků a možná se skutečně stáváme „skanzenem“. Můžeme podle Vás s tímto trendem bojovat?

Určité trendy v menšinových společnostech v současné Evropě mají přirozený charakter. V tomto ohledu není Záolší příkladem nějaké radikálně pokročilé změny. Tím spíš, že lze pozorovat jevy, které se projevily při posledním sčítání lidu a týkají se třeba přihlášení k dvojí národnosti. Existuje část obyvatel Záolší, kteří cítí příslušnost ke dvěma kulturním oblastem. Hlásí se jak k české tak i k polské národnosti. Vyskytuje se tady jev, který prostupuje celým českým státem, a sice vzrůstající počet lidí, kteří se nehlásí k žádné národnosti. Kdybychom však spočítali deklarování k dvojí národnosti, pak bychom si v podstatě nepovšimli úbytku polskosti na tomto území. Nicméně mladí lidé odjíždějí studovat nebo za prací a ne vždy se vracejí do rodných míst. To přináší výzvy také pro organizování práce v polských komunitách. Na druhou stranu se prohlubuje jistý fenomén – v pohraničí žijí lidé, kteří mají úzký kontakt s polskou kulturou, což se nemusí nutně projevovat explicitním přihlášením se k národnosti. . Většinou jsou to lidé, kteří jsou zakořenění jak v polské, tak také v české kultuře a kteří se mohou stát dobrými zastánci široce chápané dobré polsko-české spolupráce. Zároveň se zdá, že s tím přibývá také lidí, kteří znovu objevují své polské kořeny…

Pokud se jedná o mé dojmy z působení na mladou generaci, pak zvláště po mé návštěvě vidím, že tu nemáme se skanzenem naprosto nic společného. Přirozeně zde existují tradiční oblasti kulturní činnosti, která se projevuje třeba v lásce k folklóru, v činnosti folklórních souborů. Skvělým příkladem byla velká přehlídka bohatých výsledků práce PZKO, která byla prezentována na slavnostním jubileu. Vedle kultivování tradičních forem aktivity polské společnosti, včetně lásky k rodné lidové kultuře, přicházejí nové formy polského kulturního života. Týká se to také vzdělání. V Pedagogickém centru pro polské národnostní školství jsem se seznámil s inovativními a moderními způsoby, které činí program výuky atraktivnější. Jsou určeny pro děti a mládež v polských školách a zajímavým způsobem jim přibližují realitu pohraničí. Za zmínku stojí metodická práce odborníků, kteří se podílejí na tvorbě učebních osnov pro Poláky. . Já sám mám dvě dcery ve školním věku a vidím, jak je důležité, aby byl vzdělávací materiál pro děti a mládež inovační i po vizuální stránce.

Polské školství na Záolší má jak v metodické, tak také v praktické oblasti velkou prestiž. Polské školky, školy a obzvláště zasloužilé Gymnázium Julia Slowackého mají dobré renomé také u českých sousedů. To vše dokazuje, že vzdělávací metody, s jakými se pracuje, vycházejí vstříc výzvám současnosti.

Druhá věc, která se podle mého názoru nehodí mezi stereotypy skanzenu, je způsob, jakým polské organizace, zvláště pak Kongres Poláků, realizovaly kampaň před sčítáním lidu. Myslím, že ji dobře využili k tomu, aby krajanům připomněli, jak je důležité se tohoto sčítání zúčastnit. Byla to také kampaň, která zahrnula v širší míře obyvatele regionu a představila polskost na Záolší jako zajímavý a atraktivní fenomén. S ohledem na rozsah sociálních sítí představila českým sousedům také to, že dvojjazyčnost může být pro mladé lidi předností i na pracovním trhu. Podle mého názoru kampaň přispěla rovněž k propagaci polskosti a propagaci regionu. Její ohlas se dostal do Polska a trochu pomohl snížit onen deficit, spojený s nedostatkem informací o fenoménu Záolší.

Přejděme od mikroregionů k česko-polským vztahům. Mám dojem, že v současné době jsou česko-polské vztahy skutečně velmi silné a ač to není pozitivní stránka věci, ovlivnila je válka na Ukrajině.

Určitě to tak je, protože naše spolupráce, vzájemné porozumění a vědomí jednoty zájmů se týkají těch nejdůležitějších otázek. Jedná se o národní bezpečnost tváři v tvář kruté válce na východ od našich hranic. Je zde vědomí toho, že máme velmi podobné zkušenosti s ohrožením, které přichází z Ruska. Velmi nás sblížila také praktická spolupráce v oblasti podpory Ukrajiny a pomoci ukrajinským uprchlíkům. Určitým způsobem to má rovněž vliv i na jiné oblasti naší spolupráce. Je to opravdu dobrá doba pro polsko-českou spolupráci v těchto zlých časech, plných výzev a hrozeb spjatých s invazí Ruska na Ukrajinu. Jedná se především o to, abychom toto porozumění v zásadních věcech, tedy v otázce života a smrti, vzájemné pochopení a v přátelskou atmosféru, využili k posílení každodenní spolupráce i v přízemnějších otázkách, týkajících se třeba pohraničí. Dnes je dobrý čas pro posílení vzájemné důvěry.

Na druhou stranu válka na Ukrajině způsobila, že došlo k rozpadu Visegrádské skupiny. Jak nyní hodnotíte stav visegrádské spolupráce?

Problematika stavu visegrádské spolupráce a její budoucnosti mě provází od začátku mé mise už jen z toho důvodu, že Česká republika zahájí předsednictví ve V4 v polovině letošního roku a po České republice převezme předsednictví Polsko. Největší výzvou pro tuto spolupráci je rozpor v přístupu k válce na Ukrajině a k politice Ruska mezi Varšavou, Prahou a Bratislavou na straně jedné a Budapeští na straně druhé. Tento spor má vliv na stav spolupráce a do jisté míry zastínil i dobré výsledky spolupráce tohoto formátu v době před přistoupením do EU i po té.

Domníváte se, že má spolupráce ve Visegrádské skupině ještě smysl?

Visegrádská skupina nikdy nebyla monolitem, v přístupu k mnohým otázkám existovaly rozdílné zájmy mezi našimi státy. Mýtus je třeba to, že V4 tvořila blok brzdící rozvoj politiky EU a také blízké spojenectví. Je pravda, že se podařilo zaujmout jednotný postoj v otázkách migrační krize (který se po čase ukázal jako racionální, takže dnes již nevzbuzuje u partnerů EU větší emoce), nemělo to však vliv na úzkou spolupráci v jiných oblastech. Nicméně tento formát zůstával užitečným nástrojem pro konzultace a dohody, byl také místem pro zrození širších koalic, např. politiky soudržnosti. Nyní zde však máme rozpory v zásadní problematice každého státu, a tím je jeho bezpečnost. Naše cesty se ve věci politiky vůči Rusku s Budapeští rozešly. Formát může být užitečný, avšak válka na Ukrajině a ruská agrese ovlivňují rovněž vzdálenější otázky a nejen ty, které se přímo týkají postoje k Moskvě nebo Kyjevu. V tomto ohledu je budoucnost fungování tohoto formátu složitá a měla by být předmětem polsko-českého dialogu. V zásadních věcech máme velmi blízko k Česku a také k současné vládě v Bratislavě. Měli bychom se tedy snažit o to, aby to, co je v regionální spolupráci dobré, zůstalo zachováno a aby se tento nástroj dočkal doby, kdy bude znovu plně užitečný pro všechny členské státy.

Neznamená to, že např. již nastala doba na trochu jiný formát? Prezident Duda řekl nově zvolenému prezidentu Pavlovi, že ho rád uvítá u sebe a že zájem o setkání projevil také prezident Litvy. Nebyl by česko-polsko-litevský formát stejně potřebný obzvláště v době války na Ukrajině?

Formátů pro regionální spolupráci vzniklo v poslední době mnoho. Případný polsko-česko-litevský formát setkání prezidentů je přirozený. Neboť právě v otázkách blízkých všem třem hlavám, tedy ve výzvách, spjatých s bezpečností a s podporou Ukrajiny, je jednota názorů obrovská a je zřejmá také v ostatních pobaltských státech. Zatímco Visegrádská skupina je konsenzus kovaný třemi dekádami a i když začínal od „trojky“, zůstane už navždy visegrádskou „čtyřkou“ (V4). To ovšem neznamená, že bychom se nemohli setkávat v širší konstelaci, jak tomu již bylo v minulosti. Možností setkání v širším formátu „V4+“ je mnoho. Zejména pak takových, která budou lépe odpovídat výzvám, které jsou např. spjaté s podporou států jako je Ukrajina nebo Moldávie.

Existují i jiné oblasti regionální spolupráce jako je Bukurešťská devítka, která se spíše týká spolupráce s NATO. Stále častěji jsou zdůrazňovány projevy spolupráce Polska, Česka a Slovenska s pobaltskými státy a také se severskými státy, neboť právě zde je regionální společenství zájmů v oblasti bezpečnostní politiky a obrany největší. S ohledem na nejdůležitější výzvy v souvislosti s válkou, bude zcela jistě docházet k setkáním a dohodám ad hoc v různých konstelacích, což se nemusí nutně projevit v jejich institucionalizaci.. Máme také širší formát, kterým je např. Iniciativa Trojmoří. Takže institucí pro mnohostrannou spolupráci je v našem regionu mnoho.

Budete souhlasit s tím, že po ruské agresi na Ukrajinu, získala naše část Evropy v Evropské unii na významu?

Myslím, že ano. Renomé našich zemí vzrostlo už z toho důvodu, že diagnózy, na které jsme léta upozorňovali, které byly spojené s ohrožením plynoucím z politiky Ruska, byly naprosto oprávněné. Takže kroky, které Polsko činilo, aby minimalizovalo agresivní vliv Ruska např. na energetiku, byly prospěšné. Přesnost diagnózy týkající se těchto výzev a rychlost reakce ve srovnání s pomalostí a nejednoznačností zejména německé politiky zvýšily význam hlasu střední Evropy. I s přihlédnutím k neshodám plynoucím z maďarské politiky lze říci, že většina zemí našeho regionu svou linií podpory Ukrajiny ukázala zemím západní Evropy, že v oblasti řešení smrtelně nebezpečných výzev přinášíme do spolupráce v EU a NATO významnou přidanou hodnotu. K tomu se ještě přidává reputace, kterou naše státy získaly díky velké otevřené náruči, když jsme přijali miliony ukrajinských uprchlíků. K tomuto výčtu je nutno ještě přidat české předsednictví v Radě EU, které se uskutečnilo ve velmi těžké době. Česko bylo úspěšné, zachovalo si dobrou pověst moderátora unijních jednání, dokázalo navigovat unijní rozhovory správným směrem s ohledem na výzvy, týkající se války a jejích následků.

Stanovil jste si při nástupu do funkce velvyslance nějaký cíl, kterého byste rád dosáhl?

V seznamu úkolů a priorit mise, které jsem představil sejmové Komisi zahraničních věcí, jsem velký prostor věnoval právě posílení důvěry prostřednictvím podpory přeshraniční spolupráce. K tomuto výčtu mohu již připsat to, co jsem slíbil při setkání s Poláky v Generálním konzulátu v Ostravě. Vynasnažím se podpořit propagaci Záolší v Praze i ve Varšavě. Po návštěvě na Záolší mohu k výčtu ještě přidat jeden milý dodatečný cíl. Během své mise bych rád navštívil většinu polských organizací. Tento úkol budu plnit s radostí a doufám, že k tomu budu mít dost sil a příležitostí.

 

Rozhovor: Halina Szczotka, foto: Marian Siedlaczek, Sylwia Grudzień

 

Wersja polska: Wywiad z Ambasadorem RP na łamach miesięcznika PZKO w RCz „Zwrot”